Nebezpečí skryté ve sluníčkářích je článek o současném trendu, u nějž mám obavy, že může hodně ublížit. O co se jedná? O chování lidí, kterým říkám sluníčkáři. Vyznačují se nebezpečným způsobem myšlení, který kolem sebe vidím stále více – u lidí, co se zabývají ezoterikou, jógou, meditacemi, požíváním ayahuascy a dalšími metodami, skrze něž mohou (možná) zažívat úniky ze současné reality.
Trpíte kvůli dokonalým lidem kolem sebe pocity méněcennosti?
Také máte kolem sebe známé, kamarády, přátele či příbuzné, kteří neustále plují na vlně pozitivity? Zaštiťují se tím, že v životě neexistují problémy, že vše si děláme (rozuměj děláte) sami, a že když změníte myšlení, budete už navždy zažívat jen a jen nirvánu? Připadáte si kvůli tomu ve svém životě, kdy tu a tam zažíváte parádní okamžiky štěstí, ale tu a tam také naprosté dno a zoufalství, úplně mimo ? Jsou dny, kdy bez ohledu na fázi svého lunárního cyklu (který mají i muži…) máte prostě všeho dost, štvou vás všichni jinak příjemní lidé a děti byste nejraději přizabili? A do toho potkáte jiné rodiče (většinou matky), jež vám vysvětlí, že dítě musí být odmalička parťák, nesmíte mu dát na zadek a nesmíte se na něj rozčilovat? Nedaří se vám komfortně používat menstruační kalíšek, stále si tiše trváte na neekologických menstruačních vložkách a večer do sebe tajně cpete nekvalitní salám, abyste další dny veřejně konzumovali jen vegetariánskou (či ještě lépe vitariánskou nebo raw) stravu, která je nyní v kurzu?
Máte pocit, že ti druzí najeli na správnou životní cestu, kterou vy nemůžete najít?
Při pohledu na ty, kdo vás deprimují nejvíc, se zkuste zklidnit, prodýchat se a podívat se na jejich životy – ale opravdu podívat (ne se nechat psychicky zničit tím, co prohlašují): skutečně žijí (bez ohledu na svůj vytrvalý úsměv na rtech) život, který byste chtěli žít i vy? Jaké mají partnerství? Jaké mají děti? A mají je vůbec? Jak žijí? Kde žijí? Co obětují svému dokonalému snu, který zdánlivě žijí? Vypadá to, jako by sluníčkáři našli nějaký tajný recept na dokonalé štěstí a dokonalý život, jenž vám uniká – protože jste hloupí (?), pesimističtí (?), málo duchovní (?), málo vegetariánští (?), málo meditativní (?). Čerpají snad sluníčkáři z nějakého zdroje, který my ostatní neznáme? Nevěřte tomu…
Nebojte se, zklidněte se – jste normální
Stále více získávám dojem, že největším štěstím v životě je žít normální, běžný život. Jak říkala moje moudrá babička: Štěstí je obyčejný všední život bez neštěstí. Podívejte se na monádu yinu a yangu vpravo. Je to totiž jednoduchý, dokonalý, všezahrnující symbol nejen celého vesmíru, ale i života každého z nás. Po „dnu“ logicky (ať už plynule po směru hodinových ručiček, nebo klopotně proti nim) následuje „vrchol“. Po světle přijde tma. V zárodku pádů na dno vzniká budoucí vzestup do lepších časů. Po temném období duše přichází pocit štěstí a harmonie. Bez yinové části neexistuje yangová. A teprve společně tvoří harmonii. Bez zážitků „tam dole“ neexistuje dostatečný prožitek toho „tam nahoře“.
Kdo je stále nahoře, své štěstí přestane vnímat
Představte si život v samých pozitivech, v naprostém štěstí, život bez stavů neštěstí, neklidu, nespokojenosti. Člověk, který žije život v „permanentním orgasmu“, a tedy novodobý sluníčkář, musí postupně zažívat otupování pocitů štěstí (byť si dovolím hrubě pochybovat o tom, že skutečně prožívá jen štěstí; otázka je, co /si/ přizná). Nakonec pro něj věčná vysoká hladina štěstí začne být stejně normální jako pro nás, běžné smrtelníky, průměrný stav nálady. A začne hledat vyšší štěstí, vyšší spokojenost. Pak už je cesta jen skrze změněný stav vědomí a ten může být velmi nebezpečný.
Karmické lekce
Líbí-li se vám karmická teorie, podle níž v životě co vykonáme, se nám vrátí? Podle které v jednotlivých životech (reinkarnacích) získáváme životní zkušenosti tak, abychom – jako celistvá univerzální bytost – zažili všechny varianty všeho, jež život umí přinést? Karma není „to špatné“. Díky karmě se posunujeme dále. VŠECHNY zkoušky, jimž čelíme, následně (byť třeba s odstupem desetiletí) vyhodnocujeme jako cenné, potřebné, nenahraditelné. A zkoušky – to není procházka růžovou alejí za švitoření ptáčků a trhání ovoce, které padá do klína, aniž bychom se o to jakkoli zasloužili (prací, pokorou, občasnými pocity nespokojenosti). To je často příšerná dřina, odříkání, pocit nepohodlí. Člověk je totiž stvořen k práci – k práci nejen na sobě, ale také k práci směrem ven.
Neznáme celý příběh…
Je to snadné – přijmout, že jednou jsme dole a jednou nahoře. Že celý život (náš, vesmíru, posledního broučka) probíhá v monádě. Že dole zadělává na nahoře. A proč se zrovna teď vztekáte s dětmi, nejste šťastní v partnerství a máte existenční starosti? To neví nikdo z lidí. A věřte – zažíváme to všichni, i ti, kdo si hrají na věčné štěstí a hluboké pochopení světu. Jsme totiž příliš malí, jsme „pouhá“ částečka Boha. Jsme jeho kouskem, skrze nás zažívá celistvé bytí. To není málo! A proč se nám daří zrovna tak, jak se nám daří? To nevíme, to můžeme jen přijmout. S důvěrou, láskou a vírou, že vše probíhá tak, jak má a jak je to pro nás nejlepší. Protože my lidé neznáme celý příběh…