Skutečně nás k větší duchovnosti dovede to vnější?

Divný titulek, že? Přesto si dovolím ve svátečních dnech přinést (snad jiný) pohled na současný způsob života některých lidí. Proč si část jedinců myslí, že je extrémy dovedou k větší duchovnosti? Ve svém povolání i na sociálních sítích, kde jsem aktivní, protože prostě při své profesi musím být vidět, se setkávám stále častěji s lidmi, kteří se často cítí být něco víc (nebo takoví chtějí být) než ti ostatní – více “vědomí”. Hledáme prý duchovno. Co to ale je?

Hledáme přímou přímku bez kolísání směrem dolů, která nás povede:

  • stále vzhůru (cesta dolů je nežádoucí)
  • k bohu (dobrá, třeba tomu říkejme “vesmír”, “univerzum”)
  • k nesmrtelnosti
  • k trvalému zdraví (vzhledem ke smrtelnosti každého z nás zajímavá /a nesplnitelná/ touha)
  • k trvalému štěstí a pozitivitě

A k tomu využíváme nejrůznější nástroje a cesty:

  • jógu
  • meditace
  • vegetariánství (veganství, raw)
  • takzvaný návrat do přírody (bydlení na samotách, permakultura, sedlačení atd.)
  • chození bosky (i po asfaltu velkoměst)
  • objevování vnitřní ženy, objevování vnitřního muže atd.
  • a často i pohrdání těmi, kdo žijí jiný způsob života (netřídí odpad, konzumují maso atd.)

Osobně považuji za chybu, snažíme-li se jít pouze po této “cestě vzhůru”, aniž bychom zakoušeli obyčejný běžný život a rovněž kromě vzletů i pády.

Opět si dovoluji připomenout to, s čím účastníky svých přednášek a workshopů “obtěžuji” pravidelně, a sice monádu a její části. Tento prastarý taoistický symbol je složen z yinu (tmavá část) a yangu a jeho přirozený pohyb představuje trvalé točení po směru hodinových ručiček. Představuje celý vesmír; představuje to, co vzniklo z wu-ji, když se univerzum (Bůh, vesmír) rozhodlo prožít samo sebe (z monády pak vzniklo pět elementů, z nichž je složeno vše, co známe).

Jak ukazují části a pohyb monády, i náš život je složen z jasných (pozitivních, příjemných) a současně temných částí. Prolínají se, jedna rodí druhou, jedna bez druhé nemohou být. Stejně tak ani život nemůže být pouze onou přímou cestou vzhůru, naopak moudrost stáří (a tam chceme všichni dojít – vlastně ne! Nechceme. Chceme být stále mladí! Ale pokud se chceme dožít vysokého věku, pak zestárnout musíme 😉 ) je rozena skrze bolesti prožitků, které nikdo z nás nechce, které ale znamenají růst. A růst znamená duchovně žít.

Co nám přinášejí extrémy

Extrémy nám dávají cítit,  že žijeme. Současný svět nás natolik (mentálně a citově) zahlcuje, že k tomu, abychom cítili, že jsme naživu, potřebujeme stále silnější stimulanty. Co dříve stačilo dospělému člověku kupříkladu ke stimulaci příjemného “mrazení” kolem žaludku, a tedy strachu (třeba horory Alfreda Hitchcocka), je v současnosti již malými dětmi považováno za nedostatečné (a tak musí nastoupit třeba Masakr motorovou pilou). Život, jejž žili naši předci, se nám zdá:

  • nudný a stereotypní
  • málo naplněný (málo bohatý)

A tak se staráme o to, co se děje na druhém konci planety (sirotci, války), a nevidíme, že třeba náš blízký člověk potřebuje naši konkrétní pomoc. 

Namísto toho, abychom si užívali – jak říkala moje babička – “štěstí v podobě obyčejného všedního života bez neštěstí”, chceme víc, intenzivněji, dál, hlouběji. Zachraňujeme svět, ale sebe “spasit” neumíme.

Je možné se vykašlat na extrémy a zkusit onen obyčejný život akceptovat s jeho vzlety, ale i pády.

Největším guruem jsme sobě my sami

Se znepokojením v poslední době sleduji, jak se rozmáhá uctívání novodobých guruů, aniž by přitom stoupenci řádně prosévali šířená moudra přes zdravý rozum. Samozřejmě takový “Jarda” Dušek není (zřejmě) žádné Óm Šinrikjó nebo Nebeská brána, přesto si jen málo lidí uvědomuje, že je to v první řadě herec a jako takový se potřebuje (u)živit. Pohled na jeho (sebe)vzdělávání není nijak oslnivý – a přesto jsou jeho přednášky nacpané k prasknutí. “Jarda” “to” totiž umí. Stal se novodobým guruem, možná dokonce částečně proti své vůli. Co se mu povedlo navýsost, je schopnost být přesvědčivý, a proto úspěšný. Nelze mu to mít za zlé: jen je s podivem, kolik lidí mu na “to” skáče. Tohoto herce zde zmiňuji jen proto, že se mu podařilo geniálně najít díru na trhu a zaplácnout ji ezoterickými řečmi bez konkrétních činů.

Skutečného guru máme každý v sobě: jsou jím a) intuice, b) inteligence, c) selský rozum, d) základní morální povědomí. Budeme-li se jimi řídit, nemůžeme příliš zásadně chybovat!

Zkusme prožívat naplno:

  • “úmorné” plynutí dne za dnem v péči o své blízké, jakkoli nás to třeba zrovna nebaví (karma jóga)
  • nemoci, bolístky, fyzické nepohodlí
  • okamžiky vzletů, ale rovněž období “pádů”

Zároveň si dopřejme:

  • vlastní soukromé radosti (které nemusejí vždy nutně souviset s rodinou; často zaměňujeme výsostné soukromí za rodinné spolunažívání)
  • sebevzdělávání (džňána jóga)
  • péči o sebe v podobě kvalitní stravy, vhodného pohybu, ale také to, že se nebudeme vystavovat extrémům (např. ledovému otužování, extrémním dietám nebo čisticím technikám)
  • akceptování cesty jako plnohodnotné součásti dosahování cílů

Neustálé hledání vnější i vnitřní rovnováhy. Tak bych pojmenovala cestu k duchovnu já. Ne přes viditelné extrémní projevy, ale přes tichou vnitřní práci, jež nikomu (pokud možno) neubližuje a nám (pokud možno) prospívá. Krásný nový rok s neustálým vyvažováním yinu a yangu vám přeji!